Angažovanost v postsocialistické společnosti

V souvislosti s postsocialistickou společností se hovoří o její nízkém angažovanosti, apatii a uzavřenosti. Z jakého důvodu mají tyto země zmíněnou pověst? Jsme takoví i my Češi? Posuďte sami… V kontextu nízké angažovanosti uvádí Marc Morjé Howard (2002) tři zásadní faktory, kterými vysvětluje tento fenomén.

První z nich by se dal nazvat nedůvěrou v organizaci. Komunistické režimy se nejen pokusily eliminovat jakoukoliv formu samostatné činnosti, ale nahradily je složitě organizovanou sérií státem kontrolovaných organizací, kde byla účast povinná. Svobodná aktivita jedince přešla pod centrální správu a kontrolu, čímž zanikla.

Faktor číslo 2: přetrvávání přátelských sítí. V důsledku vysoké politizace veřejné sféry, se názory vyjadřovaly pouze v okruhu blízkých důvěryhodných přátel a rodiny. Z ekonomických nedostatků pramenilo také to, že řada věcí se dala sehnat pouze přes známé. Z toho důvodu se vytvořily uzavřené a úzké sítě přátel, které přetrvávají dodnes. Lidé investují čas a energii do vlastních soukromých kruhů a nepociťují již potřebu připojit se a podílet na dalších aktivitách.

Posledním faktorem je pocit zklamání z politického a hospodářského vývoje 90. let. Pro většinu lidí v celém bývalém sovětském bloku se jednalo o jedinečný a fascinující čas, kdy se jejich život rychle a dramaticky měnil. Ačkoliv měli obavy a nejistoty o tom, kam tyto změny povedou, většina lidí zažila alespoň na krátký okamžik skutečné vzrušení, naději a idealismus v těchto dobách rychlé transformace. Navíc sdíleli přesvědčení, že konec vlády komunistické strany, vznik nových demokratických a tržních institucí, a po dlouhé době konečně svoboda a právo svobodně mluvit, spojovat se svobodně s ostatními a cestovat za železnou oponu, změní jejich život k lepšímu. Bohužel, jejich idealistické představy nebyly naplněny, dostavilo se zklamání a pocit, že nový systémem rychle nahradil ten starý.

Podle Howarda (2002) v důsledku nízké angažovanosti a nedostatečného zapojení běžných občanů se postkomunistická demokracie stává dutým, procesním a formalistickým systémem, který je ohrožen nejen svou krátkou dobou působení, ale také nezájmem vlastních občanů. Zásadním se stává, že všechny výše uvedené faktory nezanikají se svým nositelem, jejich setrvačnost se projevuje i ve vzorcích chování lidí, kteří se narodili již do demokratického systému. A teď otázka: Jsou tyto faktory i součástí mého chování? Jak dlouho budeme žít s pozůstatky dob minulých? Pojďme s tím něco udělat…

Howard, M. M. (2003) Post-Communist Civil Society in Comparative Perspective: An Empirical Baseline. The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe. Cambridge: Cambridge University Press, pp. 57–91. doi: 10.1017/CBO9780511840012.005.