Malé zamyšlení ProBUDĚJOVICE

Jsem normální ženská, maminka a učitelka. Nějaký čas teď s dětmi žiji ve Spojených státech. Ne tak dlouho, abych důkladně porozuměla zdejší politice, kultuře a způsobu života, ale ani ne tak krátce, abych nemohla napsat pár svých postřehů. Zejména v souvislosti s tím, co vidím, když se dívám přes Atlantik.

Říká se, že je Amerika svobodnou zemí. Každé ráno tisíce amerických dětí při slibu věrnosti ve školách prohlašují: „Svobodu a spravedlnost pro všechny.“  Z počátku mi to přišlo dojemné, teď po čase velmi hluboké. Můžeme polemizovat o tom, co svoboda a spravedlnost vlastně znamenají, a zda je v tomto smyslu opravdu Amerika svobodnou a spravedlivou zemí. Pravděpodobně nenajdu objektivní odpovědi. Ráda bych ale napsala pár osobních zkušeností a postřehů.

Téměř celý život pracuji s dětmi a ráda bych se zaměřila právě na ně. Jsem taky maminkou a není mi jedno, jaká budoucnost moje děti čeká a v jaké společnosti jednou budou žít.

Netroufám si posuzovat celou Ameriku, ale v kultuře, kde žijeme, je naprosto zásadním klíčem fungování mezi lidmi svoboda a úcta. Rodiče se tyto hodnoty snaží předávat v rodinách, děti se je učí ve školách, trénují je v církvi, volno-časových aktivitách… Podle toho, co vidím, nemají děti s jejich porozuměním a přijímáním větší problém. Netvrdím, že u nás doma je to jinak. Sama za sebe říkám, že moje nastavení v učitelské praxi nebylo jiné. Protože vnímám školu jako službu životu, vždy jsem kladla větší důraz na morální formování než na akademické znalosti.

Ve škole, kam teď děti v USA chodí, je to velká část kurikula a odlišnou kulturu školy začaly vnímat velice brzy po nástupu do školy. Líbilo se jim svobodné prostředí, ale zároveň pochopily, že svoboda jde ruku v ruce s osobní zodpovědností. Objevily, že mají schopnost dělat rozhodnutí, že se jim to dokonce líbí, ale že důsledky špatného rozhodnutí už tak líbivé být nemusí. Naštěstí tahle kultura nevnímá chybu jako problém, ale spíše jako cestu, skrz kterou je možné se učit. Je ale důležité stát v pravdě, uvědomit si ji a jít jinou cestou. Přemýšlím, jak je možné, že děti tomu rozumí, ale dospělí, dokonce i politická elita a reprezentace národa to, zdá se, pořád ještě nechápe.

Pokládám si velkou otázku, zda má škola vzdělávat, anebo vychovávat. Mojí osobní zkušeností je, že má-li se škola podílet i na výchově, tak současná česká škola, až na malé výjimky, kterým říkáme alternativa, spíš nevychovává. Není na to v rámci školního dne čas a troufám si tvrdit, že chybí vzory. Znám spoustu skvělých učitelů, možná i schopnějších než těch amerických tady, ale když jim systém a zaběhlé vzorce nedovolí být tím, kým mají být, tak prostě nemohou být dobrým vzorem. Je dokázáno, že nejefektivnějším a nejpřirozenějším způsobem učení je nápodoba. Jenže když chybí vzory, které jsou hodny nápodoby, tak jak zformovaný bude jedinec na konci výchovně- vzdělávacího procesu?

Totéž platí pro společnost. Nejen učitelé, ale i vědci, umělci, sportovci, politici…lidé, kteří jsou vidět a slyšet, mají moc. Moc ovlivňovat, formovat, budovat nebo ničit. Někteří k ní přišli sami, jiným byla dokonce daná. Jsou to lidé s autoritou, lidé, kteří jsou vzorem. Když moje děti vidí člověka, který má moc a chodí v pravdě, ovlivňuje je to, buduje je to. Stejně tak to platí naopak. Nechci, aby naše děti viděly v čele státu a justice stát lidi, kteří nejenže nechodí v pravdě, ale lžou a podvádějí. Jsou to lidé, kteří nejsou schopni přiznat chybu a přijmout osobní zodpovědnost. Takoví, kteří nejsou dobrým vzorem pro další generace.

Žádný člověk není dokonalý a každý někdy udělá chybu. Ale to, co vidím na současné politické scéně v naší vlastní zemi, mi už přijde trochu přes čáru. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale nedovedu si představit, že by politická reprezentace Ameriky čelila podobným aférám.

Demokracie a svoboda je křehká věc. Nechci, aby moje děti jedou přišly o možnost žít v demokratické zemi nebo se jednou musely za svoji zemi stydět. Nechci, aby se z těchto důvodů třeba i rozhodovaly žít jinde. Nechci, aby je kdokoli okrádal. Nemá na to právo.

Kdybych byla v Česku, stála bych na našem náměstí taky. Vyjadřovala bych nesouhlas jednak kvůli sobě, ale hlavně kvůli těm, jejichž hlas ještě není slyšet a kterým naši zemi jednou předáme.

Je skvělé vidět, že zdravý selský rozum a hlavně ochota vyjít ze své pohodové zóny a něco udělat v lidech u nás pořád ještě je. Naplňuje mě to nadějí.

Myslím, že přijetím osobní zodpovědnosti, činem a uctivým vyjádřením nesouhlasu to začíná.

Buďme dobrým příkladem pro všechny, kteří jsou kolem nás. Dlužíme to generacím, které za naši svobodu trpěly. Předejme dobré dědictví těm, kterým patří budoucnost. Nikdo jiný to za nás neudělá.